Ejhle člověk! (strana 2 z 2)

Každý muž sní o tom, že jednou někde potká „Dívku z obálky“. Adolescenti o tom diskutují denně, ti dospělejší si podobnou situaci promítají alespoň občas ve svých hlavách, lhostejno, jak moc šedivých. My se ale dnes naučíme takové dívky vyrábět.

Definice fotografického portrétu může znít třeba „Záběr části těla včetně hlavy, na němž je možné dotyčného jednoznačně identifikovat“. Zdánlivě není co dodat.. Čím hlouběji se však o nějaký obor zajímáme, tím více otázek se pokaždé vyrojí.

Pohyb se, na rozdíl od videa nebo filmu, statickou fotografií vyjadřuje většinou těžko. Ve skutečnosti by to dokonce nešlo vůbec, nebýt několika nepsaných dohod mezi tvůrcem a poučenými diváky.

Větší či menší úpravy scény a všech jejích součástí před stiskem spouště patří k běžnému postupu. Leckdo to totiž považuje za samozřejmou povinnost každého vážného tvůrce, jiný však bezmála za zločin. Kdo má tedy pravdu?

Rychlé reakce se nikdy neztratí. A ani nemusíte fotografovat rovnou válečné konflikty. Hodí se totiž i v ateliéru, při čekání na jemné mimické proměny v obličeji portrétovaného, při snímání tance, svatebního reje, při každé reportáži, zkrátka dnes a denně.

Nepochybuji o tom, že svoje technické vybavení dokonale ovládáte, že kromě výběru vhodného námětu, jeho ideálního zarámování a zaostření, umíte v každé situaci zvolit optimální expoziční parametry, že nespoléháte slepě na automatické režimy.

V minulých dílech našeho seriálu jsme po zodpovězení základní otázky „Proč?“ vůbec brát fotoaparát do ruky, probrali kapitolu „Koho?“, v níž jsme se postupně dotkli jednotlivých oblíbených témat fotografie lidí a zkoumali jejich specifika.

Na rozloučenou s kapitolou „Koho?“ se ještě na chvíli zastavíme u fotografie aktu a zamyslíme se nad tímto pro mnohé nejatraktivnějším žánrem trochu jinak. Vše, co řekneme, se ovšem přiměřeně týká i portrétu, fotografie módy a „glamu“!

První kroky v oblasti aranžované modelingové fotografie máme úspěšně za sebou, zvládáme portrétní, možná i módní a reklamní fotografii. Co dál? Zbývá vystoupat na vrchol. Bude to dřina a trochu tam fouká, ale ten výhled!

Zvládnout portrét je naprostý základ. Určitě minimálně v případě, že vás zajímá aranžovaná fotografie s lidskými modely. Proč tak rezolutně? Diváky všeho druhu, zkušené, mírně poučené i naprosté laiky, jejich vlastní i cizí portréty totiž opravdu zajímají.

Každého, kdo fotí lidí, to dříve, či později napadne: Proč mám stále jenom čekat, až se někde něco zajímavého bude dít, proč číhat za rohem na cizí příběhy, spoléhat na náhodu, když bych mohl celou scénu sám vymyslet, naaranžovat a nechat někým „zahrát“?

Každého zajímá, co nebo koho má tedy fotografovat, aby měl co nejzajímavější fotografie, aby ho to bavilo, aby se odlišil, případně proslavil. Dnes se ale nejdřív dozví, koho by fotografovat neměl. Na závěr to ale napravíme!

Minule jsme se bavili o živé reportážní fotografii. Tedy žádné pusté ulice, ale každodenní kolotání a kvas, spousta lidí, rámusu a pohybu. Zvládli jsme to. A chceme více! Pojďme tedy na věc.

Všechny potřebné technické i psychologické fígle jsme si už dostatečně nacvičili na příbuzných a kamarádech, ztratili jsme nejistotu a ostych, je čas vyrazit do reálného světa, mezi „cizince“.

Koho jiného, než členy užší nebo i hodně široké rodiny bychom měli fotografovat především, pokud už nás zajímá fotografování lidí? Jsou kdykoliv po ruce a navíc určitě i sami často naléhají. Proč jim tedy nevyhovět?

Každý systém má prvky podstatné a nepodstatné. Ty druhé mohu měnit i zcela vypustit podle libosti, základy a nosné zdi bych ale narušovat neměl. Řekli jsme, že za pilíře tvořivé fotografie považujeme šest základních otázek: proč, koho, jak, kde, nač a čím.

Příště už přejdeme k další nezbytné otázce „Koho?“, dnes se ale ještě naposledy zeptáme „Proč? “ Probereme tedy poslední z možných zásadních motivací každého fotografa. Budeme pracovat na své první zakázce a určitě na ní královsky zbohatneme.

Důvody, proč lidé fotografují, mohou být různé, až nejrůznější. Snaha zaznamenat nějakou událost, podobu, stav věcí. Prostá a nekomplikovaná zábava. Výdělek. Anebo – umění? Liší se případ od případu.

Někoho možná baví fotit celý život tzv. do šuplíku, prohlížet si o samotě svá nejpodařenější díla a pomalu se zdokonalovat, nebo naopak sám sebe ubezpečovat, jak to dobře umí. Většina ostatních autorů ale potřebuje diváky, reakci někoho jiného, potlesk davů.

Minule jsme řekli, že i než se ráno zvedneme z postele, je dobré, sám sebe se zeptat, proč? Odpověď na tuto otázku podstatně ovlivní naše následující chování, celý den a občas celý další život. Totéž ale platí nejen o posteli. Mimo jiné i o fotografování.

Dnešní článek, který je mým prvním na Digimanii, přestože s psaním i s focením mám mnohaleté zkušenosti, je úvodem k nové sérii článků o fotografování lidí. Ta bude psaná a zaměřená trochu jinak, než jste možná zvyklí. Jsem totiž jenom fotograf!