Články od uživatele Jaroslav Klíma (strana 3 z 4)

Značná část fotografů oprávněně přísahá na původní přirozené osvětlení i za cenu technických kompromisů. Každé dogma má ale jen omezenou platnost. Někdy se zkrátka ani při fotografování lidí bez vlastního světla neobejdeme. Minimálně v tunelu nebo v jeskyni.

Cože? v dnešní době? A proč ne? Nedávno jsme řešili v souvislosti s fotografováním lidí vhodnost pravé zrcadlovky nebo kompaktu. Stejně tak se řada autorů stále ještě pere s podobně věčnou a zapeklitou otázkou: Digitál nebo film?

Rozpočet téměř každého fotografa je a vždycky bude omezený, byť si pod tímhle slovem můžeme představit každý docela jiné číslo. Na jednom bychom ale šetřit neměli nikdy, totiž na kvalitní optice.

Zas jednou ta známá hamletovská otázka. Odpovědí je tisíc, následných dalších otázek ještě víc. Zkusme je tedy dnes ještě jednou trochu utřídit, tentokrát v souvislosti se zaměřením na fotografování lidí.

Na závěr oddílu „Nač?“ se ještě letem světem zmíníme o samotném vrcholu možností prezentace pokročilého fotografa-amatéra, totiž o domácím publikování a přípravě profesionálně vyhlížejících kalendářů nebo fotoknih.

O tisku fotografií jako trvalejší a hmatatelnější alternativě k pouhému elektronickému prohlížení jsme psali již minule. Zastavme se ale dnes ještě jednou u zřejmě nejrozšířenější tiskové technologie, určené především ke kvalitnímu kusovému tisku fotografií.

Kdysi prakticky jediná cesta, jak dostat fotografie k divákovi (spolu s promítáním diapozitivů) dnes výrazně ustupuje moderním elektronickým způsobům zobrazení. Laici často nevidí kvalitativní rozdíl, jen větší pracnost a náklady. Nebuďte jako oni!

Od té doby, co vznikla první fotografie s vyšší ambicí, než jen samotné technické nebo technologické cvičení, řeší fotografové problém finální adjustace takového díla. A jako všude, i tady se nesmiřitelně bojuje a nesouhlasí.

Dosud jsme němě předpokládali, že vše, co vyfotografujeme, je ihned (po nezbytných dokončovacích úpravách) finálním dílem. Velká část fotografů to ani jinak neumí, případně (nejspíš pro jistotu) neuznává jako fotografii.

V dnešní digitální době se mnohem více fotografuje, ale vzniká mnohem méně fotografií. Není to nesmysl, jen paradox. Abych to dokázal, musím dnes kromě tradičně snadno stravitelného filozofování použít i několik konkrétních čísel.

V předchozích kapitolách jsme společně postupně přišli na to, Proč?, Koho?, Jak? a Kde? fotografovat, je tedy nejvyšší čas dozvědět se také něco o tom, k čemu všemu mohou hotové záběry vlastně sloužit a jak je uplatnit.

V dnešní, poslední části oddílu „Kde?“ našeho dlouhodobého seriálu o fotografování lidí, se konečně dostáváme k nejvyšší metě všech ambiciózních fotografů zmíněného žánru – k budování vlastního ateliéru.

V postupném procházení vhodných prostředí se pomalu blížíme k metě každého jen trochu ambiciózního fotografa lidí – k vlastnímu ateliéru. Nelze ale vynechat poslední, hojně využívaný mezikrok.

Zvláštním případem, který se týká všech dosud probraných a mnohých dalších nalezených prostředí, je noc. Obecněji řečeno – tma, nedostatek světla. V ateliéru si snadno poradíme, tam na denní či noční době naprosto nezáleží. Ale jinde?

Dalším z možných, již jakoby pro vás předem ideálně připravených prostředí k fotografování lidí, je ulice. To je ale jen zjednodušené označení celé rozsáhlé skupiny míst a přirozených lokací, v nichž se pohybujeme každý den.

Dalším mimořádně vhodným a fotogenickým prostředím, v němž můžete bez zvláštních dodatečných nákladů realizovat své fotografické touhy (tedy fotografovat lidi), jsou určitě nejrůznější sportovní akce.

Dalším specifickým místem, kde můžete velice úspěšně fotografovat lidi známé i úplně cizí, jsou nejrůznější veřejné i privátní akce, setkání, koncerty, plesy, festivaly, vernisáže a podobně.

Už víme nebo alespoň tušíme „Proč?“, „Koho?“ i „Jak?“ Nezbývá tedy, než se zamyslet nad otázkou, „Kde?“ naši jinak už docela vymyšlenou fotografii spáchat, abychom volbou prostředí, pozadí, ale i počasí nebo osvětlení nápad nezabili, ale maximálně ho povýšili?

Mezi řádky tuhle radu trousím, kudy chodím, protože ji považuji za skutečně klíčovou. Myslím tedy, že na závěr celého oddílu „Jak?“ neuškodí malé shrnutí toho nejpodstatnějšího: Nikomu nevěřte a nikoho nekopírujte!

Dnes se trochu dotkneme té oblasti fotografické tvorby, která zajímá každého (kdo říká, že ne, věnuje se jí právě teď), ale o níž se toho paradoxně v běžných fotografických příručkách příliš nedočtete. Pokusme se tedy zaplnit tuto mezeru alespoň provizorně!

Každý muž sní o tom, že jednou někde potká „Dívku z obálky“. Adolescenti o tom diskutují denně, ti dospělejší si podobnou situaci promítají alespoň občas ve svých hlavách, lhostejno, jak moc šedivých. My se ale dnes naučíme takové dívky vyrábět.

Definice fotografického portrétu může znít třeba „Záběr části těla včetně hlavy, na němž je možné dotyčného jednoznačně identifikovat“. Zdánlivě není co dodat.. Čím hlouběji se však o nějaký obor zajímáme, tím více otázek se pokaždé vyrojí.

Pohyb se, na rozdíl od videa nebo filmu, statickou fotografií vyjadřuje většinou těžko. Ve skutečnosti by to dokonce nešlo vůbec, nebýt několika nepsaných dohod mezi tvůrcem a poučenými diváky.

Větší či menší úpravy scény a všech jejích součástí před stiskem spouště patří k běžnému postupu. Leckdo to totiž považuje za samozřejmou povinnost každého vážného tvůrce, jiný však bezmála za zločin. Kdo má tedy pravdu?