Ostatní (strana 47 z 64)

Opět se musím vrátit k tématu focení svateb. Ne, že by mě to zas až tak moc zajímalo, ale poslední zkušenost mi prostě nedá spát. Nechala jsem se ukecat a šla kamarádovi na svatbu. Ne jako fotograf, ale jako host.

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Prý to dokonale vystihuje rozdíl mezi mužským a ženským chápáním světa a přístup k němu. Není divu, že se ten rozdíl promítá do všech oblastí lidského život. Fotografování nevyjímaje.

Každý, kdo se zabývá focením, už na tuto problematiku jistě narazil. To, co se jednomu zdá krásné, přejde jiný bez povšimnutí. Zkrátka, někdo má rád holky a jiný zas vdolky. Jak se to ale projevuje v současné fotografii?

Jak už to bývá, kovářova kobyla chodí bosa. Platí to o všech profesích a o té fotografické dvojnásob. Už jste někdy zkusili přinutit fotografa, aby se nechal vyfotit? Nebo aby vám poslal vlastní foto?

Pokud si teď říkáte, že se vás to netýká a že jste se nikdy žádného hříchu při fotografování nedopustili, vyvedu vás z omylu. Některý „hříšek“ jste si jistě zakusili na vlastní kůži. A jestli ne, jednou se vám to určitě stane. Není to žádná tragédie.

Fotografické soutěže jsou stále populárnější. Své místo už tradičně mají mezi amatéry. V poslední době však prožívají svůj boom i mezi profesionály nebo mezi fotografy, kteří se k profesionálnímu fotografování blíží mílovými kroky.

Letošní způsob zimy zdá se být poněkud nešťastný. Tak by se dala parafrázovat situace. Zatímco v prosinci jsme se mohli těšit ze závalů sněhu, nízkých teplot a zimních krás, teď v lednu to vypadá, jakoby venku nastalo jaro.

Jistě jste už také zaznamenali, jak Facebook zasáhl do fotografické sféry. Své fotografie zde prezentují nejen „obyčejní“ lidé, ale také osobnosti nebo profesionálové. Mít ve svém profilu na Facebooku ukázky své tvorby je zkrátka in.

Už je to tady zas. Na Vánocích se vždycky pozná, jak ten čas rychle letí. Ještě si vzpomínám, jak jsem fotila PF loni v zimě a už jsou tu další Vánoce a další konec roku a další PF. A přede dveřmi Štědrý den.

Zima se nikdy neptá fotografů: Cos dělal v létě? Spíše je testuje, kolik jsou svému koníčku ochotni obětovat a taky, jestli je rozmary počasí odradí od výletů, a raději zůstanou doma za pecí. Dle mých skromných výzkumů je to tak půl na půl.

Fotografové jsou už takoví. S nadšením se vrhají do nebezpečí, jen aby ulovili ten nejlepší záběr. Nevadí jim zima, déšť, horko, ani další rozmary počasí. Raději se sami utopí, hlavně aby zachránili svého miláčka, svůj fotoaparát.

S foťákem se dají zažít věci. Adrenalin při focení reportáže, dlouhé čekání na správné světlo, zákulisí, kam noha běžného smrtelníka nemá šanci vkročit. Až donedávna jsem ale netušila, že se díky focení poprvé ve svém životě setkám i s něčím nadpřirozeným.

Už zase se zkracují dny a prodlužují noci, každý den se smráká o něco dřív. Na focení venku je méně a méně času. S přicházející zimou mě jímá fotografická deprese. Mám dojem, že se nic dobrého vyfotit nedá, že mi to nejde, ale hlavně že nemám kdy.