Fejetony a úvahy (strana 4 z 5)

S foťákem se dají zažít věci. Adrenalin při focení reportáže, dlouhé čekání na správné světlo, zákulisí, kam noha běžného smrtelníka nemá šanci vkročit. Až donedávna jsem ale netušila, že se díky focení poprvé ve svém životě setkám i s něčím nadpřirozeným.

Už zase se zkracují dny a prodlužují noci, každý den se smráká o něco dřív. Na focení venku je méně a méně času. S přicházející zimou mě jímá fotografická deprese. Mám dojem, že se nic dobrého vyfotit nedá, že mi to nejde, ale hlavně že nemám kdy.

Všechno to začalo jednou jedinou nenápadnou poznámkou. „Já si filmy vyvolávám sám,“ řekl mi kamarád fotograf. „A mohla bych ti tam nějaký filmík přihodit?“ Zeptala jsem se opatrně. „Jasně, žádný problém.“

Fotografové by tenhle problém měli mít už vyřešený. Je to popsáno v každé publikaci zabývající se focením: „Postavte se rovně, zaujměte stabilní postoj, levou rukou stabilizujte a podepřete fotoaparát zespodu, pravou položte na spoušť, zamiřte, zaostřete…“

Horký podzimní den. Září. Pravé poledne. Dubrovník. Mraky turistů. Ještě větší množství turistů s fotoaparáty. Hlavní ulice i všechny boční vedoucí do centra starého města. Všechny jsou plné lidí. Tlačí se na sebe, snaží se fotit, hemží se všude kolem.

Počasí vyloženě vypadá na to, jakoby chtělo ohlásit, že už léto definitivně skončilo a o slovo se hlásí podzim. Pro nás fotografy je to jedině dobře. My totiž žádné roční období nediskriminujeme. Každé má něco, co rozhodně stojí za to vyfotit.

Fotografování není ani tak koníčkem, jako spíš diagnózou. Čím déle fotím a seznamuji se s lidmi „od fochu“, tím více jsem přesvědčená o tom, že toto rčení na ně prostě platí. Zatím se mi podařilo diagnostikovat několik typů této „zákeřné“ choroby.

Data, data, data: valí se na nás proudem. Čím víc fotek uděláte, tím palčivější pocit zodpovědnosti budete mít, když budete přemýšlet, jak je třídit, uchovávat a znova vyvolat. Zvlášť, pokud se jedná o unikátní záběry.

Určitě se vám vybaví pár fotografií naprosto typických pro horké letní období. Je to přesně těch několik fotek, které byste měli udělat, ať to stojí, co to stojí. Protože to prostě k létu patří.

Já a moje zrcadlovka máme prázdniny. Ne každá zvlášť, ale dohromady a spolu. Samozřejmě přes den musím chodit do práce, ale každý hezký večer nebo víkend se jí můžu plně věnovat. Ostatně léto a prázdniny jsou pro focení jako stvořené.

Nemyslím tím ženy. Myslím tím fotky. Jednoho dne prostě dospějete k názoru, že ať už fotíte cokoliv, děláte pořád ty stejné fotografie dokola. A začnete se zabývat tím, jestli má vůbec smysl fotit.

Jak fotit s digitální zrcadlovkou koncerty? Samozřejmě, že na tuto otázku neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Spíš naopak. Fotit koncerty znamená mít nejenom dobré fotografické vybavení, ale také značné znalosti a zkušenosti.

Fotografování považuji za svůj soukromý rituál. Věnovat se mu pořád a ustavičně samozřejmě nelze, a tak si užívám každou volnou chvilku, kterou můžu strávit se svým fotoaparátem. Pokud možno sama.

Je to stejná záhada jako Bermudský trojúhelník. Jen se podívejte na jakékoliv fotografické fórum nebo si zajeďte na fotoexpedici. Žen fotografek je jako šafránu. Jak je to možné? Opravdu je to tak, že se ženy focení nevěnují nebo jen raději zůstávají v ústraní?

Pokud jste někdy na nějaké fotoexpedici byli, asi víte, o čem to je. Banda fotografů si nejdřív navzájem zkontroluje techniku, pak společně prodebatuje nejnovější vývoj v oblasti digitální fotografie, pomluví přátele na fóru, opije se a druhý den vyrazí společně někam fotit.

Ačkoliv to venku stále nevypadá, podle kalendáře je jaro tady. Ostatně z ulic konečně zmizelo to bílé svinstvo, a i když venku prší, alespoň je vidět svěží zeleň rašící trávy a listů na stromech. Ideální čas pro první jarní fotoexpedici.

Onehdy jsem vedla vzrušenou debatu s jedním svým kamarádem fotografem. Dohadovali jsme se o tom, jestli se fotka opravdu může jmenovat Prso, když je na ní zmíněná část těla a jaké potenciální důsledky může takové pojmenování mít.

Věděla to už Virginia Woolf nebo Agatha Christie. Vlastní prostor je důležitý pro tvorbu jakéhokoliv druhu. U fotografování, zvláště u fotografování aktů, to platí dvojnásob. Ostatně, který fotograf by si nepřál mít vlastní fotoateliér.

Jistě už jste to taky zažili. Máte před sebou perfektní záběr, a aby z něj byla dokonalá fotografie, chybí vám nějaká drobnost. Stativ, polarizační filtr, správný objektiv, blesk. Prostě cokoliv, co zrovna nemáte u sebe.

Rozhodla jsem se fotit lidi a především krásné ženy. Toto rozhodnutí nepřišlo samo od sebe, prostě jsem k němu postupně dospěla. Současně s ním jsem si ale musela odpovědět na důležitou otázku: Jaký je vztah mezi fotografy a modelkami?

Fotografování v každé roční době má své kouzlo. Jaro s prvními květy a zelenými lístky, léto se sluncem, pískem, mořem a exotickými kraji, podzim s barevným listím na stromech, ale i se svými mlhami a plískanicemi, a nakonec zima, pokud možno bílá.

V životě fotografa nastávají okamžiky, kdy by se nejraději neviděl, respektive kdy by nejraději neviděl svůj fotoaparát. Také se mi poštěstilo zažít takovou temnou hodinku, a to v momentě, když jsem si s velkým nadšením koupila objektiv 16-105 a chtěla na něj nasadit svůj oblíbený Hoya Moose filtr.

S mírným sebezapřením musím konstatovat, že se můj fotografický „život“ změnil od základů. Stalo se to tak nějak plíživě a neočekávaně. Pamatuji si, jak jsem vedla loni na jaře rozhovor se svým kamarádem fotografem. Tehdy se mě ptal, co bych vlastně chtěla fotit.

Snad jste si užili vánoční náladu i Štědrý den, snad jste i trochu fotili, možná jste dostali dárek, který k tomuto koníčku využijete. Co zbývá? Dopřát si poklidné svátky, odpočinek, nezranit se nějakou rachejtlí na Silvestra, ale hlavně těšit se na příští rok. Třeba bude lepší než ten letošní.