Fejetony a úvahy (strana 5 z 5)

Už je to tady zase. Vánoce. Prý čas klidu a pohody, ve skutečnosti spíše čas stresu s vymýšlením a sháněním vánočních dárků, čas překotného dokončování posledních pracovních projektů před svátky, čas boje o prostor a nedostatek času na cokoliv. To ovšem zahrnuje i focení.

Každého fotografa-amatéra, pro něhož je focení koníček, jemuž se věnuje s maximální náruživostí, musí dříve či později přepadnout myšlenka, že by se chtěl fotografováním živit. Je to velmi svůdný nápad, má však mnoho dalších úskalí.

Deníková žurnalistika má svá specifika, o novinových fotoreportážích nemluvě. Něco málo o tom vím, protože jsem pro různé regionální deníky pracovala dohromady skoro pět let. Dopředu musím říci, že na tu dobu vzpomínám docela ráda.

Fotograf musí při honbě za vysněným snímkem vydržet téměř cokoliv. Ať už se jedná o zaujímání nepohodlných pozic při hledání správného úhlu pohledu, o několikahodinové focení s modelkou, což může být fyzicky také dost vyčerpávající, a ještě leccos jiného.

Stejně jako v módě panují sezóny a módní návrháři určují, co bude nebo nebude stylové v nadcházejícím období, tak i ve fotografii se čas od času objeví nějaké ty zaručeně trendy techniky, a všichni fotografové si je musí vyzkoušet a udělat alespoň jednu takovou fotku, která je in.

Čas od času se vydám na nějakou fotoexpedici. Jednak se tam setkám s lidmi, co mají stejné zájmy jako já, jednak jsem na podobném srazu před časem s focením začala. Prostě mě zanícení těch fandů fotografování dokázalo nadchnout, nakazit a rozhoupat k tomu, co jsem si už dlouho přála. Aktivně fotit.

Vždycky mi to udělá velkou radost. Není v tom ani špetka ironie. Vážně se raduji ze spousty těch začínajících fotografů, kteří stejně jako já, pozvolna ale jistě, propadají této vášni nebo chceme-li, tomuto druhu umění. Začíná to přitom docela nenápadně.

Jakožto dítě digitálního věku jsem se nikdy moc nestarala o procesy související s klasickou fotografií. Nestrávila jsem stovky hodin v černé komoře, nehrála jsem si s vývojkami, ustalovači a dalšími chemikáliemi v koupelně, nepoznala jsem kouzla a hry se zvětšovákem.

Existuje bezpočet publikací, jak fotit kupříkladu akty, portréty, glamour nebo reklamní fotografie. Jen málokterá se však zaobírá tím, jak se může samotný model cítit, a jaké nepředvídatelné situace mohou při focení jiného člověka nastat. Život před a za fotoaparátem je přitom výrazně odlišný.

Nebudu určitě první ani poslední, komu se něco takového stalo. Ale přesto: Ukradli mi moji fotku! Jistě to taky znáte. Člověk si surfuje po webu a zničehonic upoutá jeho zájem povědomá fotografie. Kde jsem ji viděl? Pak chvíli pátráte a hledáte ve svém archívu a… jaké překvapení. Jistě, je to ona.

Je léto, dlouhé dny a krátké noci, čas romantických západů slunce, pozorování noční oblohy, bdění i spánku pod hvězdami. Čas výletů, expedic, výstupů na pohoří, čas dovolených u moře, koupání. Dalo by se říct, že je to ten pravý čas pro každého fotografa. Jenže léto skýtá i mnoho záludností.

V momentě, kdy si člověk koupí první zrcadlovku, většinou netuší, že se jeho rodina rozšířila o nového člena. Sice zpočátku nezabírá moc místa, nepotřebuje jíst ani pít, ale postupně si začíná uzurpovat nezanedbatelnou část rozpočtu a také času některých členů domácnosti, a to k nelibosti ostatních.

Jen těžko si lze ve fotografii představit obdivovanější a konfliktnější žánr, než je zobrazování nahého lidského těla. Akty patří k dějinám fotografie stejně, jako patřily k dějinám malířství nebo sochařství. Vyvíjely se jako svébytný žánr a mají své příznivce, jakož i odpůrce.

Stejně klasickou otázku jako Být či nebýt najdeme i ve fotografii: Upravovat či neupravovat fotky? Názory jsou různé, zato velmi často postulované. Možná i proto, že s úpravami fotografií se setkal téměř každý, takže každý je tak trochu odborníkem svého druhu.

Ernst Hans Gombrich ve své knize Příběh umění říká: „Umění ve skutečnosti neexistuje, existují pouze umělci.“ Jednoznačnou definici umění podle tohoto autora stanovit nelze, protože toto slovo znamená v různých dobách různé věci. Umění s velkým U zkrátka není.

Vášeň pro fotografování se projevuje mnoha různými způsoby. Někteří fotografové se zaštiťují obrovskými internetovými galeriemi plnými fotek všeho možného, aby lidem kolem ukázali, že si poradí s focením takřka čehokoliv.

Jednou ze zvláštností fotografických komunit, a teď myslím především hrdé majitele DSLR, je jejich rivalita. Projevuje se nejen v neustálém porovnávání značek a systémů, ale i ve vtipných narážkách a přesmyčkách jmen výrobců.

Ani nevím, kdy se mi to stalo. Kdy jsem se z obyčejného nadšence a fotoamatéra stala profíkem v oblasti digitálního fotografování. Zřejmě tehdy, když za mnou poprvé někdo přišel s touhle otázkou: „Chci si koupit foťák. Poraď mi, ty jsi odborník.“

Rozhodla jsem se sepisovat své postřehy o tom, jaké to je být začínajícím fotografem, protože na světě musí být stovky podobně postižených šílenců, jako jsem já. Tedy přesněji řečeno lidí, kteří taky pochopili, že jejich život bez zrcadlovky nemá smysl.