Ostatní (strana 51 z 64)

Vždycky mi to udělá velkou radost. Není v tom ani špetka ironie. Vážně se raduji ze spousty těch začínajících fotografů, kteří stejně jako já, pozvolna ale jistě, propadají této vášni nebo chceme-li, tomuto druhu umění. Začíná to přitom docela nenápadně.

Jakožto dítě digitálního věku jsem se nikdy moc nestarala o procesy související s klasickou fotografií. Nestrávila jsem stovky hodin v černé komoře, nehrála jsem si s vývojkami, ustalovači a dalšími chemikáliemi v koupelně, nepoznala jsem kouzla a hry se zvětšovákem.

Existuje bezpočet publikací, jak fotit kupříkladu akty, portréty, glamour nebo reklamní fotografie. Jen málokterá se však zaobírá tím, jak se může samotný model cítit, a jaké nepředvídatelné situace mohou při focení jiného člověka nastat. Život před a za fotoaparátem je přitom výrazně odlišný.

Nebudu určitě první ani poslední, komu se něco takového stalo. Ale přesto: Ukradli mi moji fotku! Jistě to taky znáte. Člověk si surfuje po webu a zničehonic upoutá jeho zájem povědomá fotografie. Kde jsem ji viděl? Pak chvíli pátráte a hledáte ve svém archívu a… jaké překvapení. Jistě, je to ona.

Je léto, dlouhé dny a krátké noci, čas romantických západů slunce, pozorování noční oblohy, bdění i spánku pod hvězdami. Čas výletů, expedic, výstupů na pohoří, čas dovolených u moře, koupání. Dalo by se říct, že je to ten pravý čas pro každého fotografa. Jenže léto skýtá i mnoho záludností.

V momentě, kdy si člověk koupí první zrcadlovku, většinou netuší, že se jeho rodina rozšířila o nového člena. Sice zpočátku nezabírá moc místa, nepotřebuje jíst ani pít, ale postupně si začíná uzurpovat nezanedbatelnou část rozpočtu a také času některých členů domácnosti, a to k nelibosti ostatních.

V minulých dílech jsme fotograficky popsali cestu do Pyrenejí. Začali jsme na předhůří, pokračovali přes různé soutěsky až do turisticky zajímavého státu Andorra. Nyní se zaměříme na perlu Pyrenejí, jejich střední část s národními parky a nejvyššími horami.

Workshop speciálně zaměřený na fotografování portrétu a aktu si pro sebe v minulých dnech připravilo dobrovolné sdružení fotografů Dynax. Hlavním důvodem pro tuto akci byla snaha seznámit se s technikami fotografování těchto dvou žánrů a také s prací s modely.

Minule jsme započali naše putování s fotoaparátem po Pyrenejích. Cestu jsme začali na východě u Středozemního moře, kde se Pyreneje zvedají. Fotograficky jsme se prošli soutěskou Gorges de la Fou, dnes nás čeká soutěska Gorges de la Carança a střední Pyreneje.

Jen těžko si lze ve fotografii představit obdivovanější a konfliktnější žánr, než je zobrazování nahého lidského těla. Akty patří k dějinám fotografie stejně, jako patřily k dějinám malířství nebo sochařství. Vyvíjely se jako svébytný žánr a mají své příznivce, jakož i odpůrce.

Pyreneje jsou evropské pohoří tvořící přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem. Táhnou se v délce 435 kilometrů a na jeho území se nachází 3 národní parky, kde jsou i nejvyšší hory Pyrenejí (kolem 3 400 metrů).

Krápníkové jeskyně vždy byly a budou v zájmu pozornosti. Je to jejich krása, co lidské oko přitahuje, unikátnost jejich původu, ale především to, že se nachází mimo běžnou oblast lidského života, hluboko pod zemí a v temnotě.

Stejně klasickou otázku jako Být či nebýt najdeme i ve fotografii: Upravovat či neupravovat fotky? Názory jsou různé, zato velmi často postulované. Možná i proto, že s úpravami fotografií se setkal téměř každý, takže každý je tak trochu odborníkem svého druhu.

Ernst Hans Gombrich ve své knize Příběh umění říká: „Umění ve skutečnosti neexistuje, existují pouze umělci.“ Jednoznačnou definici umění podle tohoto autora stanovit nelze, protože toto slovo znamená v různých dobách různé věci. Umění s velkým U zkrátka není.