Ostatní (strana 43 z 63)

Silvestrovský večer si obvykle skvěle užiju s přáteli, ale na Nový rok mě místo bolesti hlavy trápí spíš jiná věc. Nikdy se totiž nevzmůžu na to, abych tuhle oblíbenou párty zdokumentovala. Co stojí v cestě silvestrovskému focení? Není toho tak málo.

Navrhuji vyhlásit anketu o nejkurióznější fotoúráz. Ano, čtete správně. Existuje přece množství anket týkajících se focení. Na to, že se během něj můžete ocitnout téměř v ohrožení života, anebo můžete riskovat vlastní zdraví, se ale docela zapomíná.

Každý se potřebuje občas inspirovat a tak jsem v různých tvůrčích obdobích letos navštívil různé fotografické výstavy. Jelikož nastalo období tvůrčího spánku a nenalézám inspiraci pro opuštění domova do toho šedého čehosi venku, začínám víc psát, než fotit.

Kdysi jsem četl, jak jednoduché je ze sebe udělat odborníka na jakýkoli obor v očích širokého publika, za účelem levné sebereklamy. Vzpomněl jsem si na to, když mě pár lidí začalo považovat za fotografa, aniž by viděli jedinou mojí fotku.

Co tak popřát fotografům k vánocům a do nového roku? A potřebují fotografové něco víc? Třeba dobré světlo a správnou příležitost. Tu správnou techniku vždy po ruce. Milé, chápající a podporující přátele a rodinu. Ale hlavně, čas od času, udělat dobrou fotku.

V krásné krajině umí udělat pěknou fotografii každý. Nebo že by to nebylo tak jednoduché? Proč je těžké přivést si z dovolené dobré fotky a jaké nástrahy čekají na fotografy v malebných oblastech světa? Pojďme se nad tím zamyslet.

Co je a není umění je nekonečně neurčité. Zejména pokud jde o už tak sporný umělecký obor, jakým je prosté obtisknutí světa na papír skrz větší či menší zástup technických vymožeností. (Spoiler - tento článek neobsahuje definici umění.)

Ve fázi uměleckého vývoje si fotograf časem oblíbí část on-line světa, kde uspokojuje své touhy po foťákovém pornu, čerpá chytrosti jiných fotografů či si s virtuálními kamarády vzájemně pašákuje uploadované umění v šesti stech pixelech šíře...

V určitou chvíli člověk musí přestat psát pouze o focení a o fotkách a zaměřit se na lidi. Protože nežijeme ve vakuu a taky většinou fotíme právě pro ně, pro lidi. Ať už se jedná o portréty nebo akty.

Spousta fotografů se, jako každým rokem s příchodem listopadu, dala do opěvování fotogenického podzimu. Barevné listí, prosvětlené nízkým sluncem, ranní mlhy, bla bla, kdesi cosi. Kdepak je to v reálném světě? Kolik se vám letos povedlo podzimních kýčovek?

Venku je ošklivě. Nemám náladu. Dnes mě nic nenapadá. Nemám s sebou foťák. Nemám nabité baterky. Ta modelka se mi nelíbí. Jedině, až bude lepší světlo. Z tohohle místa se fotit nedá. Poznáváte je?

Zúčastnil jsem se několika courání po městě s partičkou fotografů, kterým jsme honosně, leč mylně říkali street foto. Představte si 4 individua s nenápadnými širokáči s vykrajovanou clonou či nenápadnými dvoustovkami, zářícími do světa barvou slonové kosti.

S filmovou zrcadlovkou jsem se naposledy setkal jako dítě, nadšené z možnosti obsluhovat předem nastavený složitý přístroj. Cvak... S libozvučnou ozvěnou závěrky a dolů padajícího zrcadla. Už tenkrát se mi ten zvuk s příslibem obrázku zaryl do paměti.

Kdyby se volilo nejkrásnější období roku mezi fotografy, jistě by pomyslnou korunku krásy získal podzim. Protože je nejbarevnější, nejkrásnější, nejrozmanitější, ale také naprosto nevypočitatelný.

Kdybyste měli někomu ukázat jen jedinou fotografii, jaká by to byla? A co kdyby ten někdo byl zástupce neznámé mimozemské civilizace? Pojďme se zamyslet, co bychom takovému cizinci měli sdělit a jakou fotografii pro to nejlépe vybrat…

Na mnoha místech již byla nekonečně diskutována hranice mezi fotografií uměleckou, reportážní a zcela blbou. Donedávna jsem se snažil kamarádům nenápadně připomínat, že i na jejich fotografiích by si moře zasloužilo být vodorovné a postavy stát nohama na zemi. Už ne.