Články od uživatele Radek Fiala

Když už není počasí na motorku, získávám klid na duši nejčastěji couráním po lese. A protože mě nikdy moc nebavilo sbírat houby, samotářské výlety prezentuji tvrzením, že jdu ven pro pár fotek.

Jsa nadšeným čtenářem cestopisných příběhů z motorkářských výprav, nechtěl jsem, aby moje oči dále trpěly nad šikmo cvaknutými oceány a středovými portréty na scenérii legendárního průsmyku Stelvio. Pustil jsem se tedy do spisování fotoškoly pro motorkáře.

Občas je dobré nespoléhat na velikost vlastního uměleckého génia a nechat si trochu poradit. Pochopitelně by rádcem měl být někdo aspoň trochu z oboru, pokud nestojíte o jásavý obdiv lajkové generace, jejíž největší úspěch je trefit moře, aby vyšlo vodorovně.

Jeden příběh o polemice nad malbou a fotkami s neznámou malířkou jsem již vyprávěl. I dnešní má svou malířku. Malířka z tohoto příběhu je také na první pohled roztomilá, křehká blondýnka. Avšak toto není příběh oné dívky. Toto je příběh mého prvního obrazu.

Je-li někdo profesionál, obvykle získá časem tak zvanou profesionální deformaci. Existuje však profesionální deformace pouhého nadšeného fotografa? Řekl bych, že určitě. Zbývá se rozhodnout, která je horší.

Zima mi letos připadá obzvláště protivná a nefotogenická. V šedé krajině a mlze veselou fotku nevymyslíte a depresivních mám dost. A jako vždy, když nadšený fotograf nenalézá dlouhodobě inspiraci pro to co fotit, snadno sklouzne k úvahám k tomu čím fotit.

Vzpomenete si někdy, kterou svou první fotku jste cíleně tvořili s ambicemi umělce? Možná je ještě brzy, smazat ji z hlubin diskových polí, neb cesty slávy bývají nevyzpytatelné, jak se poučíme z dnešního příběhu...

Tvorba nadšeného fotografa projde v průběhu let mnoha zlomovými okamžiky. Objev existence clony, kinofilmu po dědečkovi, vzteky zlomený stativ po kritice prvního HDR, či série snímků depresivních zátiší v důsledku zlomeného srdce.

Když jsme dorazili do Sarajeva, ze všech fotografických mouder jsem si v tu chvíli vybavil, že je fajn občas do snímku zachytit nějaký kontrast. Město, které se ještě úplně nevzpamatovalo z války totiž nabízí fotogenické kontrasty, kam se jen podíváte.

Poslední dobou jsem si oblíbil jeden jazzový podnik, kde se příjemné prostředí kombinuje s hudbou, která, po nekonečném brouzdání pracovními maily, působí na duši až návykově léčivě. Poučen z vlastních nezdarů, vyskytuji se zde zpravidla s foťákem.

Jako jen nadšení fotografové se vesele můžeme oprostit od moudra co zákazník chce, to dostane. Z čiré radosti si tu a tam pověsíme na zeď vlastní, střídmě saturovanou krajinku a žádná návštěva si nám do toho nedovolí kecat.

Focení divoké přírody byl další fotografický obor, do kterého jsem se pustil. Jako vždycky nejdříve nadšeně prakticky, než si o tom něco přečtu, abych si následně nabytých odborných chytrostí náležitě vážil.

Každý se potřebuje občas inspirovat a tak jsem v různých tvůrčích obdobích letos navštívil různé fotografické výstavy. Jelikož nastalo období tvůrčího spánku a nenalézám inspiraci pro opuštění domova do toho šedého čehosi venku, začínám víc psát, než fotit.

Kdysi jsem četl, jak jednoduché je ze sebe udělat odborníka na jakýkoli obor v očích širokého publika, za účelem levné sebereklamy. Vzpomněl jsem si na to, když mě pár lidí začalo považovat za fotografa, aniž by viděli jedinou mojí fotku.

Co je a není umění je nekonečně neurčité. Zejména pokud jde o už tak sporný umělecký obor, jakým je prosté obtisknutí světa na papír skrz větší či menší zástup technických vymožeností. (Spoiler - tento článek neobsahuje definici umění.)

Ve fázi uměleckého vývoje si fotograf časem oblíbí část on-line světa, kde uspokojuje své touhy po foťákovém pornu, čerpá chytrosti jiných fotografů či si s virtuálními kamarády vzájemně pašákuje uploadované umění v šesti stech pixelech šíře...

Spousta fotografů se, jako každým rokem s příchodem listopadu, dala do opěvování fotogenického podzimu. Barevné listí, prosvětlené nízkým sluncem, ranní mlhy, bla bla, kdesi cosi. Kdepak je to v reálném světě? Kolik se vám letos povedlo podzimních kýčovek?

Zúčastnil jsem se několika courání po městě s partičkou fotografů, kterým jsme honosně, leč mylně říkali street foto. Představte si 4 individua s nenápadnými širokáči s vykrajovanou clonou či nenápadnými dvoustovkami, zářícími do světa barvou slonové kosti.

S filmovou zrcadlovkou jsem se naposledy setkal jako dítě, nadšené z možnosti obsluhovat předem nastavený složitý přístroj. Cvak... S libozvučnou ozvěnou závěrky a dolů padajícího zrcadla. Už tenkrát se mi ten zvuk s příslibem obrázku zaryl do paměti.